VELIKONOČNÍ JIDÁŠKY ANEB ZMĚNA JE ŽIVOT

Pocházím z města, takže jsem Velikonoce nikdy příliš neprožívala.

 V dětství se mi smrskly na pečení beránka, malování vajec fixkami a otravné uklízení celého bytu.
 V pubertě to nebylo o moc lepší. Za dveřmi se z mého pohledu v pravidelných intervalech objevovali sadisti, kteří se chystali sebrat mi moje pracně namalovaná vajíčka. A že jich bylo, protože máma tehdy pracovala ve školní družině a všichni její žáčci, současní i minulí (občas jsem měla pocit, že i budoucí) 

prostě nemohli vynechat možnost beztrestně vyšlehat soužku vychovatelku.

Raná dospělost: žáčci minulí, současní i budoucí se mísí s mými kamarády, kteří Velikonoce považují za úžasnou příležitost honit mě okolo stolu a nařezat mi, co se do mě vejde. Nejsem ten typ, co piští a poskakuje, ale moje obvyklé metody na zapuzení záškodníka o Velikonocích prostě nefungovaly. 
Nezabralo ani zdvižené obočí či můj výraz NENÍ TO TROCHU PRIMITIVNÍ LIDOVÝ OBYČEJ? 

 Ze všech výše uvedených důvodů mě Velikonoce prostě nikdy nijak zvlášť nebavily.

O fous se to zlepšilo, když manžel zdědil chalupu a začali jsme tam ujíždět před velikonočním šílenstvím ve městě. Tehdy jsem začala trochu víc péct. Začalo to beránkem z ořechového těsta, který se během transportu rozpadl na drobečky, pokračovalo to sfingou (beránek bez nosu, který se utrhl při vyklápění z formy) nebo hororovým piškotovým beránkem s modrými lentilkami místo očí...

Časem jsem začala zkoušet i další recepty, a když se mi konečně povedlo zkrotit kynuté těsto, došlo na mazanec, velikonoční věnec a taky na jidáše. 
Velikonoce jsem nakonec vzala na milost, užívám si je ale po svém. Odjedu na chalupu, nestresuju se žádným zběsilým uklízením, natrhám si venku zeleně rašící větvičky, obarvím vajíčka v cibuli, peču, vařím a užívám si přicházející jaro.

 

Pojďte si je užít podobně... :)